Dnešní posudek začneme setem několika otázek. Pokud odpovíte na první dvě „ano“, můžete číst dále. Pokud se tak nestane, dopřejte si zaslouženou pauzu a doufejte, že zítra se na našich stránkách objeví něco mnohem zajímavějšího. Otázka první je z kategorie triviálních: „Znáte kapelu IN FLAMES?“ Tady čekám masivní kývání hlavou na znamení souhlasu, proto rychle přecházím k otázce číslo dvě. A sice: „Lze z vašeho občanského průkazu vyčíst věk 40 a více?“ Pokud je i tady vaše odpověď kladná, přichází finální otázka naší ankety: „Slyšeli jste „Foregone“ a co si o něm myslíte?“ Tady berme v potaz následující spektrum reakcí:

a) Je to výjimečná deska, nasazuji zánovní čepici kšiltem vzad a neohroženě vyrážím s o generaci či dvě mladšími kamarády užít si Fridénovu hecovačku přímo v kotli. Jednoduše držím prst na tepu doby, co na tom, že mé skráně již krášlí padlý sníh a břišní svaly marně vzpomínají na časy, kdy tvořily kompaktní celek v podobě pekáče buchet? Vždyť věk je přece jenom číslo!
b) Letmo jsem to poslechl při vysávání koberce a přípravě poctivého hovězího vývaru. Je to stejné jako asi posledních sedm nebo možná už osm desek. Nepotěší, ale ani neurazí.
c) IN FLAMES nám zrají jako mozzarella. Čím déle ji v lednici necháte, tím horší bude její chuť. Zázrak se opět nekoná a mě nezbývá než s nostalgií vzpomínat na ranné devadesátky. To vám byly panečku nahrávky!
d) Tohle je jednoduchý chyták. IN FLAMES se přece rozpadli někdy v roce 2001, takže jen těžko můžou vydat nové album, ne?

Tak jak jste na tom? Já osobně nezastírám, že jsem zaškrtl céčko. IN FLAMES si rád připomenu maximálně tak do doby vydání „Clayman“ a dále v čase se pouštím jen výjimečně. Nadto se přiznám, že ani současný melodický death metal mě moc neoslovuje, neb jest mnohdy kompromisní a s otupeným ostřím, daleký syrovosti a rozervanosti výlisků v období samotného formování a následného rozkvětu gothenburgské subkultury. U aktuální tvorby mi chybí naléhavost a ona specifická dobová autenticita, která zdobí prakticky celou tamější produkci z let 1993 – 1998. Někdy se vlaštovka ze starých časů přeci jen objeví a většinou ji mají na svědomí staří kozáci, kteří mají v devadesátkách své tvůrčí kořeny. Jen výjimečně pak vtrhne na scénu zcela nová krev, jež se nebojí vyseknout opravdovou poklonu melo/deathmetalovým průkopníkům citlivě zohledňující nejen všechny žánrové atributy, ale i onu unikátní atmosféru časů dávno minulých.

Jedna taková chuťovka zrovna vyšla před pár dny, mají na svědomí MAJESTIES a jmenuje se „Vast Reaches Unclaimed“. Hned první riffy „In Yearning, Alive“ nás přenesou o necelých třicet let zpět, do doby, kdy vycházely alba jako „Skydancer“ (DARK TRANQUILLITY), „Lunar Strain“, „The Jester Race“ (IN FLAMES) a nebo třeba „Towards The Twilight“ od Němců NIGHT IN GALES. Stejně tak ale sbírka často sklouzne ke kvapnějším black/deathmetalovým nájezdům po vzoru SACRILEGE, THE EVERDAWN, GATES OF ISHTAR a nebo i DISSECTION (slyš „Our Gracious Captors“). Velmi podobným feelingem disponovala i kolekce „The Everlorn“ od SINIRA, která se sice mnohem více přikláněla k black/deathmetalové stránce věci, nicméně atmosféru doby se jí podařilo zachytit neméně věrohodně. „Vast Reaches Unclaimed“ jednoduše zní jako deska, která zapadla v roce 1993 někam za mixážní pult studia Fredman a teprve po třiceti letech se ji náhodou podařilo exhumovat.

Někdo bude mluvit o bohapustém vykrádání žánrového fondu, já však hovořím o upřímné pokloně historickým milníkům melodického death metalu. Starou mozzarellu vyhazuji do koše, z „Foregone“ dělám pivní tácek a do přehrávače vkládám „Vast Reaches Unclaimed“. Zavírám oči a vzpomínám. Je jaro roku 1994, jdu ze školy na autobus, bílé tenisky se mi boří do bláta a ve walkmanu hraje „Lunar Strain“… Byly to tenkrát výjimečné okamžiky.